Na nejstarších dochovaných výsledcích z Mistrovství Evropy nebo světa se technická disciplína arenberg nevyskytuje. ICF uvádí pouze skishové disciplíny, organizace FCS však tuto technickou disciplínu zmiňuje. Poprvé se s pojmem Arenberg setkáváme na Mistrovství Evropy v roce 1959 (Švýcarsko), později se uvádí spíše pojem přesnost (accuracy).
Mistrovství světa, pořádané organizací FCS v 60. letech, pravidelně obsahuje disciplínu zátěž na přesnost (dokonce i muška na přesnost). Na Mistrovství Evropy pak vidíme zátěž Arenberg až v roce 1973, kdy se na mistrovství setkávají obě organizace ICF a FCS společně. Od této chvíle potkáváme zátěž Arenberg pravidelně na každém mistrovství Evropy i světa.
Dříve byla startovní prkénka postavena v úhlu 180° kolem plachty, kdy první a páté prkénko ležely na přímce. Podhody a hody přes hlavu vedly přes středy stran a boční hody vedly přes vrcholy plachty.
V roce 1993 došlo ke změně. Prkénka se nyní staví v úhlu 90° kolem plachty, kdy první a páté prkénko leží naproti vrcholům plachty a přes střed strany vede pouze hod přes hlavu.
Disciplína prověřuje schopnosti závodníka nahazovat na krátké i dlouhé vzdálenosti z různých poloh zátěže. V podstatě se simuluje situace, kdy rybář jde na přívlač k řece a musí se poprat s přírodními podmínkami kolem ní. Někdy větve stromů umožňují nahodit pouze tak, že nástraha je pod prutem, někdy je potřeba hodit doprava nebo doleva a někdy je potřeba hodit pod strom na protějším břehu.
Závodník také prokazuje, že je u vody schopen nahodit nástrahu tak, aby neskončila na břehu o kus dál, když se nahazuje z boku. V ideálním případě závodník také prokazuje, že umí hodit pod větve a nástrahu nahodí nízko nad vodou. Poslední věcí je schopnost dobrzdit nástrahu tak, aby zátěž neskončila v rákosí na protějším břehu, v ideálním případě v místě, kde očekává výskyt ryby, která by si nástrahy všimla.
Tyto schopnosti se prokazují na plachtě s jedním černým terčem. Terč má velikost 75 centimetrů a leží uprostřed. Dál od středu jsou zvýrazněny čtyři další oblasti, za jejichž zásah může závodník dostat body, i když méně. Největší kružnice má průměr 3,15 metru a nechává se ještě kousek plachty za ní. Standardně se tak strana čtvercové plachty pohybuje mezi 3,25 až 3,35 metry.
Disciplína se začíná vlevo na nejkratší vzdálenosti 10 metrů. Závodník hodí dvakrát tak, aby zátěž byla pod navijákem. Poté se posune doprava na prkénko ve vzdálenosti 12 metrů, kde hází tak, aby zátěž byla napravo od osy hodu mezi závodníkem a středem terče. Závodník musí hodit tak, aby prut neudělal oblouček směrem nahoru, ale spíše spodem (kapka nesmí jít nad horizontálu). Následně se po dvou hodech se posune opět doprava na prkénko ve vzdálenosti 18 metrů, kde hází přes hlavu, to jest kapku dostane nad prut a odhodí jí nad horizontálou. Často závodník kapku dostane až za tělo a kapka pak při odhodu letí nad hlavou, proto se hodu říká "přes hlavu". Závodník se po dvou hodech posune dále doprava na hody zleva ve vzdálenosti 14 metrů, kdy hází za stejných podmínek, jako hody zprava, akorát že zátěž musí být nalevo od osy hodu. Po dalších dvou hodech následuje poslední stanoviště ve vzdálenosti 16 metrů. Hod zde je libovolný, ale většina závodníků zde upřednostňuje hody přes hlavu, protože jsou nejjednodušší na dodání kapce dostatek energie, aby doletěla na tuto vzdálenost.
Celkem tak závodník hází 10 hodů. Zasažení černého terče se hodnotí 10 body. Pokud závodník mine terč, nejbližší oblast kolem terče se hodnotí 8 body, další oblast 6 body, pak 4 a 2 body. Zásah plachty mimo oblasti, ohraničené bílými kružnicemi, se hodnotí stejně, jako kdyby závodník hodil mimo plachtu, tedy 0 bodů.
Výška hodu není hodnocena ani limitována. Pokud závodník vyhodí zátěž do výšky patrového baráku, je to jeho problém, hodnotí se první dopad zátěže. Zkušení závodníci však upřednostňují hody do výšky očí, protože lépe odhadnou vzdálenost zátěže od plachty. Také způsob brzdění není omezen. Plynulé dobrzdění je jistější, ale jestli závodník odhodí zátěž, a pak ji natvrdo nastaví v určitém bodě, to je jeho věc. A tak jediným problémem, se kterým se začátečník může potýkat, je škrtnutí zátěže o zem. Z hlediska pravidel se to posuzuje za první dopad zátěže, a tak je hodnocen 0 body. Je lepší vést zátěž při nahazování o něco výš.
Závodník má tedy 10 hodů. U každého startovního prkénka má 2 hody. Vzdálenosti prkének od středu plachty jsou 10-12-18-14-16 metrů. Maximální počet bodů je 100 bodů.
Závodník na doházení disciplíny má časový limit 5 minut. Ani děti nemají problém s takovým časem, běžně při dobrém počasí je do třech minut hotovo. Na mistrovství světa se pak závodí o nejrychlejší čas, protože v případě shodného bodového výsledku rozhoduje rychlejší čas, za který se výsledku dosáhlo. Běžně se ve finále hází kolem minuty.
V této disciplíně kralovala německá závodnice Jana Maisel. Vyhrála tuto disciplínu celkem 10x. Její nejrychlejší stovka měla čas 1 minuta a 35 sekund (Hluboká nad Vltavou, rok 2011).
V mužích byl nejúspěšnější Patrik Lexa. Vyhrál tuto disciplínu 4x. Poprvé se mu to podařilo při jeho prvním startu na mistrovství světa dospělých v roce 1988 (Varna), kdy mu bylo pouhých 16 let.